Nákupem investičního obrazu si zajistíte dobrou investici a pojistíte se proti inflaci.

Inflace je strašákem dnešní doby. Dovolím si vám ukázat, jak inflaci porazit, a ještě své úspory zhodnotit. Investujte do umění, investujte koupí obrazu v renomované galerii s 20letou zkušeností.

OBRAZ MŮŽE ZACHRÁNIT VAŠE ÚSPORY PŘED INFLACÍ

 

 

Víte vůbec o tom, že lidi kteří v posledních letech zakoupili obraz od renomovaných výtvarníků mnohonásobě znásobili svojí investici?

Pokud uvedu obraz Michaela Rittsteina, který nám zahajoval otevření naší GALERIE XXL v Lounech v roce 2004, tak jeho obraz formát 100 x 120 cm jste u nás mohli koupit za 70 000 Kč. Už tehdy to byly pro mnohé velké peníze, ale pár lidí se našlo, protože měli potřebné informace. No a dnes tento formát nekoupíte pod 300 000.

Teď mi budete oponovat, že tohle je výjimka a jeden z mála autorů, který je takhle žádaný.

No a já bych to částečně i potvrdil, ale není to až taková pravda. V naší galerii najdete takových autorů hodně, kteří již v dnešní době potvrdili svoji cenu.

Nemusím chodit daleko, obrazy od autorů, jako je prof. ak. mal. Jiří David, ak. mal. Tomáš Císařovský, doc. Ak. mal. Roman Franta, Aleš Lamr, doc. Ak. mal Rostislav Novák, ak. mal. Vladimír Novák, ak. mal Jiří Petrbok, ak. mal Roman Franta, ak. mal Jaroslav Valečka (katalog) to je jen malý výčet autorů, kteří již jsou uznávanými autory a jejich díla jsou již vysoce ceněná a

prodávaná.     

Asi mi pořád nevěříte, a tak jen malý příklad – ukázka obrazů, které se prodaly a jakou v dnešní době mají cenu. Je jednoduché se v dnešní době internetu přesvědčit o pravdě těchto čísel.

Jak se říká nikdy není pozdě někdy jistá investice je lepší, jak ta míň jistá. A v naší galerii si můžete vybrat. Můžete vsadit na jistotu anebo jít i do menšího rizika a kupovat srdcem u mladších autorů. Každopádně námi nabízení autoři, jsou již známkou kvality.(autoři)

Teď se možná ptáte, jak rozeznat kvalitního autora, na co se zaměřit.  

 

 

Předně upozorňuji, že i výjimky potvrzují pravidlo. Jenže pokud mi pravidlo říká, že za kvalitním autorem musí už něco stát, a jak to tak v životě chodí, nic není zdarma. Vše je potřeba si odpracovat.

Pokusím se vám nyní trochu objasnit, jak na současné umění koukám a jak ho vnímám já:

 Pokud vidím, že malíř je absolventem střední a poté vysoké školy umělecké, tak už to svědčí o tom, že bude mít pravděpodobně větší talent i dar, když se na takovouto školu vůbec dostal a dokončil ji.

Jenže to ovšem není vše. Takovýto autor musí být aktivní a něco za sebou mít, musí kontinuálně tvořit. V žádné, takže ani v dnešní době, není vůbec jednoduché se ve světě umění prosadit. Je to pokaždé velká řehole, mnoho energie, někdy však i náhod, štěstí, přesto stále mnoho odvedené práce.

O to těžší je se orientovat v nejmladších autorech po jejich ukončení vysokých škol, kterých je navíc oproti nedávné minulosti několikanásobně více. Zvláště když každý rok tyto školy v Čechách „vypouštějí“ přes stovky svých absolventů.

Svět provozu umění tak následně prověřuje jejich touhy stát se právoplatnými umělci. Provoz umění funguje často nevypočítavě a veškeré jeho „zákonitosti“ tak dokonale prověřují sílu nových umělců. Ne každý, kdo prošel akademickým vzděláním, obstojí, vlastně jich vydrží tento tlak hodně málo.  Investovat do jejich počátků vyžaduje značnou znalost i empatii, pokud umění chápete pouze jako investici. Míra rizika ztrát je samozřejmě velká. Je potřeba umění nejen dlouhodobě rozumět, ale také ho vnitřně ctít a milovat. Není lepší možnosti.

Některých mladých umělců se občas chopí i zdejší privátní galerie a pokoušejí se tak pro ně vytvářet ekonomický, ale i odborně prestižní zájem. Ti, kteří toto „štěstí“ nemají, musejí doufat, že se dokážou prosadit sami, to znamená neustále se aktivovat, hledat příležitosti pro prezentace, výstavy apod. Snadné to rozhodně není a existenční tlak způsobuje mnohé osobní krize, ne-li přímo kolapsy.

Čas prověřuje stabilitu i inovaci umělců. Prvních cca pět let po škole se ještě nedá uvažovat, že autor zcela dokázal překonat prvotní tlaky provozu umění. Přesto, pokud se snaží být součástí zdejší komunity a má předpokládaný talent, je možné ho již postupně zařazovat mezi nadcházející umělce, kteří vědí, co chtějí. Další roky to buď potvrdí, nebo taky ne. Úlohou galeristů, a nejen privátních, je tedy umět tyto vlohy rozeznávat, citlivě vnímat a pokusit se je i rozvíjet pomoci výstav, katalogu, textů v odborných časopisech apod.

Přesto však nikdy zcela 100 procentně nelze říci, že pokud se umělec už delší čas etabluje na zdejší výtvarné scéně, a to i pomocí „svých“ galerií a galeristů a následně i sběratelů, že je navždy rentabilní ekonomickou zárukou. Má však mnohonásobně vyšší kredit, který tento kvalitativní předpoklad navyšuje. Kritéria jsou rovněž různá, například účast na prestižních kolektivních i samostatných výstavách, zájem sběratelů apod.

Každý privátní galerista logicky usiluje o co nejzajímavější, progresivní umělce, k tomu oslovuje i kvalitní kurátory. Tato jejich spolupráce tak nutně získává na důležitosti a vytváří podstatné platformy, které stojí za jejich kontinuální sledování.

Ale vraťme se blíže k autorům

Jak jsem již předznamenal, je nutné se začít orientovat, o jakého autora, tedy jeho dílo, mám osobní zájem. Ona osobní preference je totiž stejně podstatná pro tvoření vlastní sbírky, jako je umělcovo postavení v různých státních, městských sbírkách, nebo kde doposud vystavoval a proč. To se týká nejen místního trhu s uměním, ale případně, a o to více i zahraničního trhu s uměním. Ne každý umělec tuto možnost však získává.

Takže jsme se dostali k několika aspektům, na které by se měl soustředit zájemce o koupi výtvarného umění, aby si zajistil jistou kvalitu nakupovaného výtvarného díla.

Další a jistě pro každého privátního galeristu podstatný rys při kontaktu s provozem umění, tedy se svými, či potencionálními kupci, sběrateli, je fakt samotného prodeje uměleckého díla. Umělci mají se svými galeristy různé typy smluv a dohod. Zájemci o umění se tak často na tyto galeristy obracejí, ale jsou i tací, kteří jdou přímo k žijícímu umělci do atelieru. Cítí totiž jistou možnost obejít galeristu a získat dílo umělce za výhodnějších finančních podmínek. Je to složitý systém, neboť galerista své umělce vystavuje, propaguje, a to stojí nemalé finance. Je tedy korektní přicházet za galeristy a domlouvat ceny s ním, neboť existuje dohoda mezi umělcem a jeho galeristou, že ceny v ateliéru jsou shodné s cenami v galerii. Odpovědný umělec si to uvědomuje a svého galeristu neobchází. Navíc se nemusí starat o různé administrativní techniky, které při prodeji děl nezbytně vznikají.

Takže u našich autorů jsem jistý, že k těmto obstrukcím nedochází a i proto, že v naší nabídce je okolo 30 autorů a ne více, neboť bychom nejen ztráceli pojem o kvalitě a tu nám jde především, ale zároveň i o vzájemnou důvěru a dobrou spolupráci se samotnými umělci..

I proto, nebo právě proto doporučuji získávat konkrétní práci (dílo) umělce přes galerii, neboť i cena je námi neměnně garantovaná, uměle nenavýšená, seriózní a odpovídající cenám na současném trhu s uměním.

Moje galerie je již skoro na trhu 20 let.

 

          2004                         2021

 

 

 

 

 

 

 

Jmenuji se Ladislav Paur a o výtvarné umění se zajímám již od dětství. Vlastně ten zájem pramenil v mém malování, ke kterému mě nasměroval můj děda. Vlastně svá školní léta jsem prožíval, jak by někdo nazval za bolševika, ale to bych moc zatím nepitval. Možná zaplať bůh i když jsem rád maloval, tak z malování jsem jedničky neměl. Prostě jsem nemaloval červené střechy a modré nebe, ale už v tom byly jiné barvy a jiné pojetí a snad ani proto jsem nechodil do žádné lidové školy umění. V té době mi maminka zajistila malování s jedním místním malířem, který mě seznámil s olejovými barvami a v tu chvíli se mi otevřel úžasný svět barev a možností tvořit s tímto médiem.

Po skončení základní školy jsem nastoupil na stavení průmyslovou školu, v té době ani snad střední výtvarné školy nebyly. No a hned pro mě začal problém s malováním. Byl jsem na internátě a tam nebylo možné malovat olejovými barvami, kdo je zná tak ví jak někomu olej a terpentýn smrdí a to mi bylo zakázáno a tak nezbylo nic jiného jak se věnovat četbě o výtvarném umění a i o technikách malby a míchání barev, což mě zas tolik nebavilo. No a po maturitě kdy jsem se rozhodoval kam dál a jen jsem se zmínil u svých profesorů a i doma, že bych chtěl zkusit AVU v Praze, tak jsem byl hned rázně odrazován. Pokud nemáš tlačenku ( ne tu k jídlu ) a pokud rodiče nejsou funkcionáři KSČM tak nemáš šanci a ještě k tomu pokud mají politický škraloup, tak jsi bez šance. Takže co dodat dřív profesoři a rodiče pro mě byli autority a já to dál nepitval.

Teď přeskočím pár let pro tohle povídání jsou nepotřebná a zastavím se v letech 1987, kdy se trochu začal uvolňovat prostor pro podnikání. V té době jsem začal zase malovat a prodávat svoje obrázky, ale aby člověk je mohl nabízet do prodeje a nebyl ve svazu výtvarníků, tak měl smůlu. V té době se, ale už měnila trochu doba a já drzostí sobě vlastní si zajel na ministerstvo kultury a zde jsem si zažádal o výjimku ministerstva kultury, abych mohl prodávat výtvarné umění a tak asi vznikla moje první živnost, kdy jsem začal svoje obrázky prodávat do Priorů, Kotvy a Bilé Labutě.

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                               

Protože jsem byl jeden z mála který si tento cár papíru dokázal vyběhat, tak se na mě obrátili i další výtvarníci, abych jim prodával jejich věci a tak asi vznikl můj první byznys s výtvarným uměním.

No a zde opět přeskočím pár let, které k tomuto povídání nepatří i když byla zajímavá a pro mě plodná a dostanu se k mému podnikání, které vlastně z prvopočátku vyústilo z mého koníčku k mému hlavnímu podnikání a to byl velkoobchod s školními a výtvarnými potřebami, který jsem začal v roce 1990 a mohu říci, že se mi dařilo a vybudoval jsem dost velký a známý velkoobchod který měl přes 120 zaměstnanců a 4 pobočky po republice. No a jak to tak v životě chodí, taky si sem tam musíte padnout na dno a začít od nuly.

Pominu opět spousty faktů a příběhů sem ani nepatří. Ale jak to v 1998 chodilo, byla to doba neplatičů, s.r.o. a podvodů a nefunkčního soudnictví i policie a tyto firmy mě dostaly do druhotné platební neschopnosti a do konkurzu. Opětovně pominu spousty událostí, které mě hodně poučily a byl jsem vážně hodně na dně a měl velké existenční problémy a nevěděl jak dál.

No a v té době, abych se nezbláznil a jak já říkám, nezačal jsem chlastat, ale malovat.

 

A jak to tak je, když začnete malovat, tak vás zajímá kdo a jak a co maluje a kde vystavuje a začal jsem objíždět galerie v Severních Čechách. No a byl jsem dost zklamán. Státní galerie vystavovaly autory, kteří se zasloužili o pád komunismu a soukromé, když už byly, tak měly od obrázků až po hrnečky takový pel mel. A už v této době mě naskočila myšlenka, co si takhle otevřít svojí vlastní galerie, vlastně s uměním jsem byl spojený od mládí. No v té době mi končil 5 letý soud z důvodu konkurzu mé firmy a já byl v plném rozsahu zproštěn viny. V té chvíli ze mě spadnul obrovský kámen a já si chtěl od všeho odpočinout a dát se do pohody. No a tehdy jsem začal realizovat svůj sen, mít vlastní galerii, tam si sednout kochat se obrázky a hodit se do klidu a pohody a být obklopen krásnými věcmi.

Prakticky z podnikání mi zůstal areál, kde jsem měl postavený obchodní dům o 600 m2 a k tomu mi zrovna neplatil nájemce a já měl tento prostor volný.

 

 

Další náhoda a souhra okolností i když náhody prý neexistují. Začal jsem pomalu pracovat na vybudování galerie a okolo toho zajišťovat jak stavební úpravy, tak celkově organizační věci.

Z mé prvotní představy, kde jsem se chtěl v galerii zavřít a hodit se do klidu rychle sešlo. Mám docela divnou vlastnost, když se pro něco rozhodnu, tak to chci dělat pořádně a jak se má. Tak jsem začal sondovat jak na to. V té době ještě nebylo moc soukromých galerii a pokud byly, tak to měly malé prostory, kde se nedalo toho moc vystavovat. V té době jsem se rozhodl požádat o pomoc někoho z AVU Praha a tam se mě tehdy ujala paní Bařínková, pokud si dobře pamatuji, která mi z přislíbených 30 minut věnovala prakticky 3 hodiny a když viděla, jaké prostory mám k dispozici, tak mi začala radit co a jak udělat.

Jedna z dobrých rab byla i angažovat kurátora a rovnou mi doporučila pana Freislébena, který měl k současnému výtvarnému umění blízko a když viděl prostor, který chci využít, tak z toho projektu byl nadšený. Tak začala naše i byť krátká spolupráce, ale pro mě velmi plodná. Dost věcí jsem se naučil a do některých věcí mě zasvětil.

Jednou z nejdůležitějších bylo abych kvalitu výstavní sině začal hned stavět na té nejvyšší úrovni. Krédo, že s kvalitou se může časem člověk klidně dostat dolů, ale horší je kvalitu galerie dostat nahoru.

A tak konečně přišel den a to bylo 1.3.2004, kdy jsme slavnostně otevřeli GALERII XXL.

 

 

 

 

 

V té době jsem ještě netušil, že jsme byli největší soukromou galerii v ČR a činnost jsme zahajovali takovými už velikány, jako byl Michael Rittstein, Roman Franta, Petr Pastrňák, Jakub Špaňhel, František Matoušek, Pavel Knapek a Zdeněk Manina. Byly to tři patra jen o umění. V té době mi ještě nedocházelo, kolik to bude starostí a hlavně peněz, abych celý ten svůj sen udržel. Ohlas byl velký, ale v té době se žádný obraz neprodal. Michal Rittstein vystavoval velká plátna a když měla tenkrát cenu okolo 100 000 tak to byly pro tehdejší lidi neskutečné peníze. No jenže v té době jsem ani tak neuvažoval o prodeji a penězích, prostě jsem si to užíval a hlavně mě to bavilo. To že jsem musel vše dotovat a vydělávat peníze jinde, honit se po večerech mě moc netrápilo. Jenže bez spousty peněz nemůžete hrát velké divadlo.

No, ale fungování galerie bylo nastartováno a to na nejvyšší laťce, která začala přinášet výsledky.

 

Prostory byly tak veliké, že se tu dali vystavovat velká plátna což byla živná půda pro výtvarníky, jako byl prof. Sopko, který tu vystavoval se svými asistenty a žáky.

Prostě profesor měl jedno patro, asistenti druhé a třetí měli studenti. Hned po této výstavě chtěl u nás vystavovat prof. Knižák se svým ateliérem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tohle byla ta nejlepší věc pro začínající galerie, která mě mohla potkat. Jenže jak to v dnešním světě chodí vše je o penězích. To co jsem v té době mohl platit kurátorovi bylo spíš směšné, něco stáli zaměstnanci a provoz. Prodej jsem tehdy ještě nedělal. Nastavil jsem si to, že to dělám pro radost.

No a když jsem začal řešit financování a naivně si myslel, že by na provoz nám mohlo přispět město, když starosta se předváděl na vernisážích, tak jsem se hodně spletl. Na soukromou galerie město nemělo peníze ani kraj a tak začalo být husto.

Takže spolupráci s kurátorem jsem musel ve vší slušnosti ukončit a musel jsem začít situaci řešit. V té době už jsem měl pár přátel z řad umělců, kteří mě přesvědčili, že když založíme občanské sdružení, že galerie si lépe sáhne na dotace.

 

 

 

 

 

K tomu jsem požádal ak. mal Mirek Pesch, jestli by mi nepomohl s kurátorskou činností.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Takže jsem mohl se skřípěním zubů a nižšími náklady fungovat dál a hlavně držet výstavní laťku hodně vysoko. V té době jsem i odmítal lidi, kteří si chtěli prostor za peníze pronajmout, ale já pořád měl v hlavě tu věc, že jméno a prestiž galerie je důležitější, než ňáky zisk. Bylo to složité, ale vydržel jsem a měl jsem možnost vybírat si výtvarníky, kteří u nás chtěli vystavovat. Hlavně se i výstavní program dělal kvůli dotacím a grantům. No a jak to tak u mě chodí, nikdy nic nemám za darmo. Jako sdružení jsme na nic nedosáhli, když jsme fungovali rok, tak to bylo moc krátká doba a když už 3 roky, tak zase nebyly peníze. V té době jsem i začal žádat o granty, na městě, kraji a na ministerstvu kultury. No a co myslíte? Od města jsme jednou dostali na celoroční činnost 5 000 Kč, to jsem v zimě protopil při jedné vernisáži, kraj neměl tabulky na podporu galerii a ministerstvo zase mělo bodový systém takový, že pokud vás nepodporuje město a kraj, tak vám odebírá při hodnocení třeba 2 body. No naštěstí v té době se už sem tam někdo našel, kdo si chtěl obraz koupit. V té době jsem pořád nebral v potaz, že mohu si vydělat spíš prodejem obrazů než žebráním po sponzorech a úřadech. Musel jsem si opět na to přijít sám, že kdo nemaže ten nejede, opět jsem musel dostat impulz abych si vytiskl na jeden papír kdo získal grant a na druhý si vytiskl členy komise, která o tom rozhoduje. No a pak jen stačilo pravítko a peníze propojit s lidmi a to byla poslední kapka co jsem snesl. 7 let jsem jako trouba vyplňoval tabulky tabulek a různá prohlášení, strávil s tím spoustu času a k tomu sám chystal výstavy, jezdil k autorům, vybírat obrazy, připravoval tiskovky, pozvánky, přivážel výstavy a i nainstaloval. Prostě kdo někdy něco takového dělal, tak určitě tuší co to obnáší když to děláte pořádně a přitom jsem pořád nechával bez většího zájmu prodej. A pak konečně po 10 letech mi to došlo.

Když jsem otvíral galerii, tak přející duše mi říkali, do roka to zavřeš, pak do pěti let a já sám sobě chtěl dokázat, že to ustojím, jenže pak si řeknete k čemu to je. Pomyslným hřebíčkem do hlavy bylo jedno prohlášení, hodně mi šlo i o to, aby na výstavy chodili děti, ňák tak podvědomě jsem si chtěl budovat klientelu, ale i když jsem školy zval na výstavy a to i dokonce zadarmo, tak mi pár učitelek na rovinu řeklo, já se tam s těmi parchanty nebude táhnout a tam je hlídat aby něco nepoškodili. Pak mi ještě došlo, na vernisáž přišlo dost lidí si pokecat, napít a najíst jo bylo to fajn, ale nikdo z nich si nikdy nic nekoupil. Jakmile musíte začít počítat a platit náklady a za těch 10 let to bylo stále strátové, tak musíte konečně procitnout. A tak po 10 letech výstavní činnosti dne 20.2.2013 kdy jsem uspořádal 63 výstavu, jsem oznámil ukončení činnosti výstav v Lounech. Za tu celou výstavní dobu jsme představil okolo 300 výtvarníků při autorských a nebo skupinových výstavách. ( výstavy) Poznal jsem spousty skvělých lidí a hlavně výtvarníků a vznikla tu i krásná přátelství, ale hlavně jsem přišel na to, že to chci dělat už jinak a pro jiné lidi. Za tu dobu jsem uspořádal 4 sympózia pod názvem Krajina ústeckého kraje, a to v letech 2006 až 2009, kde se člověk lépe seznámil po osobní rovině s výtvarníky.

           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dále jsem uspořádal 3 ročníky výtvarné školy a vyzkoušel jsem si uspořádat v roce 2008 tři dražby současného umění abych pochopil, že tudy pro mě cesta nevede.

 

 

 

 

 

Této problematice se budu věnovat v jiném povídání

Po 10 letech výstavní činnosti jsem to chtěl začít dělat jinak. Ono je hezké mít prestižní galerii, vystavovat špičky výtvarného umění, mít v nabídce nejlepší autory a obrazy, ale pokud se pořádně nevěnujete prodeji, tak časem přijdete na to, že i samotným autorům nestačí mít ve svém portfoliu napsáno výstava v GALERII XXL i oni musí platit účty a živit rodinu. A tak jsem si nastavil už jiný cíl a chtěl jsem zúročit těch 10 let práce s výtvarným uměním.

Rozhodl jsem se soustředit teď na prodej výtvarného umění a vytvořit nový soukromý prostor, kde budu dělat malé výstavy jen pro opravdové zájemce a hlavně odkud budu moc dělat nabídky a zvát k prohlídce zájemce o koupi obrazu. Tento prostor jsem zvolil u sebe doma a to z praktických důvodů, zájemce o prohlídku obrazů mohu kdykoliv přivítat, budu si veškerou komunikaci dělat sám, minimalizuji provozní náklady a svůj prostor kde byla galerie budu moci pronajmout a tím lépe financovat galerii.

Podle mě to byl úžasný plán a vůbec toho nelituji. No a zase jak to chodí, já to chci dělat pořádně, tak vybudovat takový prostor, kde se návštěvník bude cítit příjemně něco stálo, ale hlavní bylo sehnat řemeslníky na jeho vybudování.

Přesto přes všechna tato úskalí se mi povedlo v roce 2014 otevřít novou výstavní síň.

Prakticky celý rok, co jsem budoval prostory, jsem i pracoval na nové prezentaci naší galerie a nezahálel již z prodejem obrazů. Vytvořil jsme nové webové stránky a začal jsme pracovat s novými technologiemi při prezentaci galerie.

Otevření nových prostor jsme nemohli zahájit jak jinak, než výstavou Michaela Rittsteina

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

a následovali další výstavy pro nás důležitých výtvarníků.

 

II. výstava Jiří David

 

 

 

 

 

III. setkání

 

 

 

 

 

 

 

IV. výstava Rostislav Novák

 

 

 

 

 

 

V. výstava Jaroslav Valečka

 

 

 

 

 

 

VI. výstava Zdeněk Daněk

 

 

 

 

 

Bohužel v poslední době Covidové šílenosti, jsem byl donucen omezit náš výstavní plán, ale o to víc se můžu věnu prodeji obrazů a to především v dnešní době, kdy inflace strašně užírá naše úspory, je investování do umění a to především do obrazů jednou z nejistějších investic.       

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  

Za tu dobu, co se plně věnuji prodeji došlo k hodně prodejům a spousty kupců a sběratelů se k nám vrací a doporučují svým přátelům nákup v naší galerii. Možná by bylo vhodné zde ukázat pár fotek spokojených kupců, jak si odnáší obraz. Prakticky i mnoho prodejů proběhlo jen přes internet. Pokud již znáte rukopis autora, tak není problém si obraz vybrat jen podle fotky, ale pokud kupujete poprvé, tak je velmi vhodné obraz vidět naživo.

Tak trochu jsem si říkal jak ukázat kolik se nám povedlo prodejů za tu dobu co se tomu více věnuji v nových prostorách a najednou mi to docvaklo. Mám takový zvyk věnovat jednu minci Buddhovi, kterého jsem si koupil pro štěstí při otevření nových prostor a zde je jeho fotka.

Vlastně jsem to nikdy nepočítal kolik mincí už tam má a ani nebudu, on by se na mě zlobil, že mu do toho makám ???? ale když ho obdaruji on mi přivede dalšího kupce a tak alespoň tady vidíte, že obrazy se pořád prodávají a v této době ještě více.

Už jsem se zmínil, že jsem uskutečnil 3 dražby současného umění a to v roce 2008. Jako vždy já tak trochu předbíhám dobu v té době to u nás nebyla ještě moc zavedené a tak hlavně i současné umění se moc dobře nedražilo.  

 

 

     V té době to pro mě byl propadák. No a abych načerpal inspiraci a zkušenosti, jak se to má dělat, tak v tom roce 2008 jsem navštívil jednu z prvních dražeb v Praze na Žofíně.

No a byl jsem jak Alenka v říši podvodů. Absolutně bijící do oči věci, které jasně ukazovali na lidi co šponovali cenu a pak příhozy přes telefon to bylo taky směšný. Vůbec jsem nechápal lidi, kteří dražili obraz a již přihazovali jen dva dražitelé. Jakmile byla konečná cena vyvolána, tak dražitel odstoupil a obraz zůstal tomu druhému, absolutně jsem nechápal, že tomu co to pak jako by vyhrál, že mu to nedošlo, že se stal součástí podvodu. Do dneška si říkám, jestli to nebylo celé domluvené. No a od té doby akce nevyhledávám a nic nedržím. Ona i ta aukční přirážka s konečnou cenou pěkně zahýbá.

Vlastně si říkám co nutí dnešní kupce dražit současné autory. Prakticky když jsem začínal s galerií, tak jsem se chtěl soustředit na současné autory a hlavně na ty které osobně znám a na tvorbu která mě zaujme. Neměl jsem sebemenší chuť prodávat nežijící.

Za prvé se mi malby starých nežijících autorů moc nelíbí a za druhé pokud člověk opravdu není znalec, tak nemá šanci rozeznat padělek a o tom jsme se v poslední době už několikrát přesvědčili. A tak není nad to když kupujete obraz od žijícího autora, který vám může pořád potvrdit, že prodávané dílo je jeho a o to mi jde. Mít jistotu v pravosti díla a tohle i říkám zájemcům o investování do obrazů, když si koupíte žijícího autora, tak máte jistotu, že je dílo pravé. Není nad to si vybrat obraz od autora a mít jistotu, že ho koupím za danou cenu a neprodělám. Možná se někdy stane, že koupíte za dobrou cenu, ale většinou pokud jde o dobrého autora, tak cena se vyšplhá úplně někam jinam. Když se dívám na výsledky aukcí, tak si stejně myslím, že vyvolávací cena má vždy určeného přihazujícího, aby se cena dostala alespoň k ceně tržní.

No a pokud zrovna nemáme v depozitáři obraz který vám padne do oka, tak pro mě není problém poptat u autora i jiná díla, která třeba on má v ateliéru, až takhle můžeme naší nabídku obohatit pro naše zákazníkyDalší službou pro vás je, že obraz vám přivezeme až k vám domů. Vím, že lidi mají málo času, a i si nedokáží představit obraz v reálném prostoru, proto nabízíme i tuto službu.

Přesto všechno vám ještě nabídnu možnost vrácení obrazu do 14 dní od zakoupení.

Teď máte jedinečnou šanci udělat dobré rozhodnutí a investovat do své budoucnosti a třeba i do budoucnosti vašich blízkých, jednou obraz, který zakoupíte může mít mnohonásobně větší cenu, než za kterou ho koupíte. Můžete vybírat z naší nabídky

AUTOŘI  anebo vybrat i někde jinde, ale určitě v dnešní době chybu neuděláte

PS pokud by jste měli zájem, tak vám mohu osobně doporučit tu nejvhodnější investici i případně k vám přijet a do vašich prostor můžeme společně vybrat ty nejvhodnější autory po vzájemné konzultaci s vámi. Případně vás mohu seznámit s naším novým projektem INVESTIČNÍ OBRAZY, který již zaujal několik investorů, kteří umění, jak říkají nerozumí, ale vědí, že investovat do umění se vyplatí.

Nabízíme obrazy od renomovaných Českých umělců již 20 let

O Galerii

GALERIE XXL představuje významné kulturní a společenské centrum, které milovníkům umění nabízí bohatou škálu děl té nejvyšší kvality od renomovaných českých umělců, jako je například“ Michael Rittstein, Jiří David, Tomáš Císařovský, Zdeněk Daněk, Roman Franta, Jiří Houska, Aleš Lamr, Rostislav Novák, Jiří Petrbok, Milan Salák, Roman Trabura, Jaroslav Valečka, Ivan Vosecký a mnoho dalších. Naše galerie byla největší privátní galerií v republice v letech 2004 až 2014. Prvotní myšlenka založení tohoto centra umění vznikla již v roce 2003. Na začátku následujícího roku 2004 došlo k samotnému otevření galerie a byla tak splněna představa zakladatele Ladislava Paura, aby se v Lounech vytvořila kvalitní síň s bohatým fondem obrazů. Od svého vzniku GALERIE XXL proměnila region v reprezentativní kolébku umění, která zpřístupňuje veřejnosti stálou expozici na svých výstavách a také prostřednictvím krátkodobých prezentací. V letech 2010 byla již zařazena v kulturních výkonech hodnocené Ministerstvem kultury do skupiny B, a tak se svojí důležitostí naše galerie zařadila mezi málo krajských státních galerií.  V průběhu své existence GALERIE XXL v Lounech otevřela své brány celkem třiašedesátkrát, aby představila přes 200 výtvarníků, kteří prezentovali svá díla v samostatných i kolektivních výstavách a to vše ve třech výstavních podlažích největší privátní galerie v ČR. Galerie v té době rovněž rozvijí bohatou osvětovou činnost a doplňuje jí širokým spektrem doprovodných programů, přednášek, besed, malířských sympózií, výtvarných škol a dražeb. Po 10 letech své činnosti, galerie změnila svůj strategický záměr a přestěhovala se do menších, diskrétnějších prostor, aby opravdovým milovníkům výtvarného umění věnovala více individuálního přístupu. A tak od roku 2014 otevřela svoje nové prostory v malebné obci Hříškov, kde se zaměřila na představování a nabízení výtvarných děl od významných a již etablovaných výtvarníků české výtvarné scény. Osobním a individuálním přístupem galerie zajišťuje zájemců o výtvarné umění budování soukromých sbírek současného českého umění. Jednou ročně pořádá pro opravdové zájemce a milovníky o umění vernisáž známých výtvarníků, jako je Michael Rittstein, Jiří David, Tomáš Císařovský, Jiří Petrbok. Na těchto vernisážích se setkávají, jak autoři, sběratelé a milovníci výtvarného umění v soukromém a přátelském prostředí galerie.

[/read]