Jiří David
Místa ’21 – Sochy pro Zbraslav
Představujeme umělce, kteří se účastní prvního ročníku sochařské výstavy ve veřejném prostoru Zbraslavi
ČTYŘI OTÁZKY PRO JIŘÍHO DAVIDA
Jaká pozitiva spatřujete obecně v umění pro veřejný prostor?
Vždy je to zajímavá příležitost oslovit širší publikum, které běžně, či vůbec nenavštěvuje galerie, muzea umění. Navíc v mém případě je to i práce s jinou formou sdělení. Každá taková výzva mne baví v tom smyslu, že je inspirativní pro mne samého. Nikdy jsem se však nepokoušel jen lacině provokovat, šokovat. To je příliš snadné, nezajímavé, tedy zbytečné a nudné.
Jaké jsou vaše zkušenosti s vlastními pracemi vystavenými ve veřejném prostoru?
Různé. Do veřejného prostoru jsem toho zatím neudělal příliš, přeci jen jsem především malíř. Od roku 2001 to bylo asi 9 instalací. Jejich obecné přijetí se vždy odvíjí od nálady společnosti i místa umístění. Samozřejmě převládají většinou „kritické“ hlasy, které nejlépe vědí, co kde má být, či nebýt, a hlavně proč. To taky není nic nového v našich líbezných dolinách. K tomu se pak přidávají hlasy, že finance vynaložené na tyto sochy, objekty, jsou vyhozené peníze, které by se měly použít na něco užitečnějšího atd. Znal to u nás částečně už Myslbek a mnozí, většina, po něm. Občas chápu frustraci těchto lidí, jejich život taky jistě není jednoduchý, tak se vybíjí na viditelném, dnes nejlépe skrze sociální sítě. Přeji jim však šťastnější dny, chvíle, které dokážou překonávat takovou tu všeobjímající prázdnotu, jež nás všechny obklopuje. Sobě a svým nejbližším také.
Mohl byste popsat výběr místa na Zbraslavi pro svou práci?
Postupně jsem uvažoval o třech lokalitách. Prvotně o Borovičkách, krásný prostor, má v sobě silné fluidum i v kontextu protější Závisti. Je zároveň jakoby blíže k nebi. Ovšem vlastnické nároky tuto šanci či výzvu zhatily. Tak jsem si říkal, co třešňový sad na Havlíně, kam velmi rádi se ženou chodíme. Taky má svou magickou atmosféru. Nakonec jsem se však rozhodl pro onu, pro mne trochu nehostinnou, planinu před Lidlem. Je to celé taková ztracená navážka z dob budování přilehlého sídliště, a je zvláštně opuštěna, vlastně smutná, ačkoliv je v bezprostřední blízkosti věčně nabitého Lidlu. Anděl (socha se jmenuje Přicházejí dny, kdy stíny jsou těžší než těla) zde pro mne reprezentuje jistou formu lidské pospolitosti, sdílení i touhu přesáhnou běžné každodenní shánění potravin pro přežití. Ještě bych doplnil, že identickou verzi sochy budu v červnu instalovat i v Mnichově. Rád pak dám vědět, jak byla tamní kulturní sférou přijata.
Mohl byste blíže okomentovat vlastní vystavenou práci?
Přicházejí dny, kdy stíny jsou těžší než těla – myslím, že už v tomto poetickém názvu je mnoho naznačeno, obsaženo. Rozhodně však nechci být návodný a říkat divákům, jak ji mají vidět: každý má svou životní zkušenost, která se promítá do jeho vědomí, které je pak schopno, nebo neschopno vnímat své okolí. Vlastně celým svým profesním uměleckým životem se snažím ze svého vědomí, které je pro mne podnětem k přemýšlení, transformovat vědomí, které je podnětem k přemýšlení pro všechny.
Nežijeme zcela osamocené životy, jsme svým způsobem závislí na interakci druhých, nejen svých blízkých. Někdy stačí jeden z tisíce a je to radost. Umění opravdu není pro všechny, ale je pro všechny, kteří ho chtějí.
zdroj: Zbraslavské noviny
